Padla na mě deprese..
Čím dál více si uvědomuju, jak moc mi scházíš, čím dál častěji si představuji jak bych byla štastná ve tvém náručí, čím dál víc si tě představuji po mém boku...Chybíš mi a ty ani netušíš jak..
Proč je život tak nespravedlivý? Proč pokaždé milujeme toho, koho milovat nesmíme? Proč milujeme někoho, kdo nás nikdy milovat nebude? Na tyhle otázky jde asi těžko odpovědět...Život už je prostě takový..A nám nezbývá jen doufat a nebo se smířit s tím, že to nikdy nebude podle našich představ...
Těžko se mi píší tyto slova, když ani netuším jaký v sobě vedu boj, když tě vidím...Jak moc chci za tebou běžet, obejmout tě, a říci ti úplně všechno...Říci to, jak tě budu milovat napořád..Ať to stojí, co to stojí!Protože i tadyta má bolest je krásná, protože je díky tobě.A je to to jediné, co mi po tobě zbylo..
"Miluji tě a chybíš mi. Slova tak silná, že ukážou, jak si slabý"